Slepování prasklých míst

🐣Na konci minulého roku jsem si postavila poctivě všechny vztahy vedle sebe a hledala, co mají shodného, v čem se opakují a v jakých místech docházelo k bolesti. Díky tomu jsem odhalila skrytou dynamiku, která fungovala na jednoduchém principu. Do vztahů jsem vstupovala vždy oslabená, nejistá, s mírnou depresí a vizí, že mě druhý zachrání. A ono tomu ve výsledku bylo, jakmile jsem ucítila stabilní prostor, začala jsem růst a tvořit. Jenže tím se celá dynamika otočila a začala vyžadovat změnu i po tom druhém. A ne každý tomu byl nakloněný. Proto jsem extrémně zvědavá, jaký typ lidí budu přitahovat z pozice své vnitřní síly a celistvosti, která bude všem následujícím vztahům předcházet. Připadám si teď jako námořník, co stojí na útesu, dívá se do dálky, a klade si otázku: ,,Jak bude vypadat svět, u kterého jednou zakotvím a projdu se po jeho břehu?" 

🐣🐣Také jsem se hodně naučila o tom, že nemusím být pasivní a čekat, až se situace spraví sama, protože mám tu moc najít cestu ven. Že nejsem tak bezbranná, jak si myslím. Jen se stačí otevřít novým možnostem. A nebát se je zkusit. Tak i právo změnit názor, i když se druhým nebude líbit, ale pro můj život je nezbytný a zapadá do něj s přesností na milimetry. K tomu mi pomohl věk. Vždy si potichu pro sebe řeknu - holka je 35, už se fakt nemusíš obhajovat. Jsi dost stará a zkušená na to, to zvládnout a vyhodnotit všechny následky. 

🐣🐣🐣Poslední velká lekce, která mě intenzivně učila, bylo propastné ticho, které reflektovalo nejhlubší pocit prázdnoty a nedostatku, které jsem se snažila křečovitě naplnit něčím, co tam ve skutečnosti ani nepatřilo. A pak jsem přestala. Na chvíli si k nim sedla. A zjistila, že už nemusím vůbec nic. Je dobojováno. Zbraně složeny. Stačí nabrat síly. A nechat život, aby sám tyto místa zaplnil...