Tady vše začalo...
V té nejkrásnější a nejútulnější Hobití chatce. Se životem, který ťukal na dveře tak dlouho, než jsem ho pustila dovnitř.
Ještě před rokem mě takový výlet naháněl husí kůži. Dítě se speciálními potřebami, a pes, co se bojí vlastního stínu. Přesto jsem to zkusila. Rožnov je mým snem od 13 let. A tak když vyšlo počasí, jeden přestup ve Valašském Meziříčí a krásný dojezd 4 hodin z Prahy, nebylo již o čem přemýšlet.
Po dlouhém hledání, jsem nakonec vybrala Camping Rožnov. A byla to trefa do černého! V areálu se nachází několik typů ubytování. Od zděných apartmánů, chatek, po místa na stanování a kempování. My jsme se zabydleli v chatce Hobit, s jednou elektrickou zásuvkou, malou lednicí, lampičkou, komodou, stolkem a dvěma židlemi. Asi 50 metrů od našeho ubytování se nacházely toalety se sprchami, a celodenně otevřená restaurace.
Vstup/výstup do areálu byl možný pomocí čipu. Pozor jen na otevírací dobu recepce, my jsme přijeli o hodinu dříve a kempovali u benzínky, která se později stala naší první pomocí: od kávy, přes občerstvení, po léky na bolest hlavy.
Tipy na výlet
Valašské muzeum v přírodě: my jsme navštívili Dřevěné městečko, a Valašskou dědinu.
Pěší turistika Rožnov pod Radhoštěm - Radhošť (6,5 km po červené), Radhošť - Radegast - Pustevny (4 km po E3, modré), z Pusteven jezdí pravidelná linka 662 přímo do Rožnova
Dětský park Gibon: vstupenky jsou buď celodenní nebo jednotlivé (ale pozor, ne na všechny atrakce je lze zakoupit), my jsme zkusili aquazorb a minigolf, ale součástí je i překážková a lanová dráha, trampolíny a dětské skákací hrady
Lanovka: Pustevny - Trojanovice a nazpátek (celková doba jedné jízdy: 18 minut)
Maják
Největší opora ve vztahu přichází, když se rozhodneme jít s tím druhým navzdory společné předurčenosti.
V čem vlastně spočívá tato předurčenost? Ve všech programech chování, jednání a zkušeností, které se do nás vepsali v dětství, a my na jejich základě reagujeme, tak jak reagujeme. Ve většině případů zcela nevědomě.
Proč je to největší opora ve vztahu? Protože, když dokážeme jít s tím druhým navzdory svým nedostatkům, znamená to, že i přes prázdnotu a temnotu, která nás obklopuje, se snažíme najít to hezké, a budovat silný vztah, kterým jen tak nic neotřese. A to chce nejen výdrž, ale i odvahu, a sebeovládání.
Je to výzva, kdy čelíme nejen svým, ale i partnerovým největším strachům, slabostem a selháním. A přitom se snažíme z toho nezbláznit, zvládnout své emoce, a k tomu normálně fungovat.
Co se však stane, když budeme stát na útesu, jako maják během rozbouřené noci? Rozsvícená lucerna povede naše další kroky přes všechny vlny, a nebezpečí.
A právě v těchto okamžicích se v tichu rodí to pověstné MY. Jsme na stejné lodi. Oba cítíme bolest, i lásku. Otázkou však zůstává: ,,Chceme jít spolu, nebo proti sobě? Tak co? Jak to vymyslíme, abychom bezpečně dopluli k majáku?"
Prázdnota otevírá dveře k proměně. Dává nám možnost nahlédnout do svého nitra. Cítit lásku, cítit bolest, cítit celou paletu pocitů.
Jednoho dne se vydá na cestu. Je nádherné jaro, zelené, a chladné zároveň. Na lesní pěšině spatří mloka.
A během následujících vteřin se zaplní... Životem, který si nežádá ničeho. Prostě je.
Jarní polibek
Tam, kde se odehrávají naše největší vnitřní bitvy, nachází se i rozkvetlý sad.
Bolest bez lásky, a lásky bez bolesti nemohou existovat. Navzájem se doplňují, a dávají si hluboký smysl.
Co se stane, když nepolevíme, a dokončíme to, co už dávno žije svým vlastním životem? Co se stane, když i přes všechny pochyby zůstaneme silní?
Tlak nás povede k tomu, abychom hledali nová řešení, ptali se, rozvíjeli náš potenciál. Odpoutali se od zavedených norem, a začali experimentovat.
Bolest ukazuje na místa, která potřebují uzdravit, nebo jen obejmout, a nechat nahlas promluvit.
Bolest tak jako láska si přeje být viděna, slyšena, a respektována. A pokud ji dáme stejnou péči jako lásce, rozkvete do barev jara.
Bezmocnost
Bezmocnost nás svléká do naha. Bere nám z rukou vše, čím se snažíme chránit. Vnější jistoty. Iluzi o spravedlnosti. Pohled na sebe sama. Všechno se otřásá v základech, a už není tím, co jsme znali.
Bezmocnost je propast, do které padáme, i když nevíme, jak hluboká vlastně je.
Bezmocnost nás také obléká do brnění, nutí nasednout na koně, a dostat se zpět do bezpečí.
Když ti dojde dech...
Jdeš bouří. Jdeš pouští. Jdeš močály. Protože věříš. V bouři se oblékneš. Na poušti zahalíš. V močálech svlékneš. A pokaždé jsi to ty. Tvé tělo. Tvé myšlenky. Tvá cesta.
Jen okolí se ti mění pod nohama a ty se učíš, jak s ním naložit. Neexistuje nic. Neexistuje nikdo, kdo by změnil tvé odhodlání dosáhnout toho, co je pro tebe nejdůležitější.
Určitě ještě hodně krát uslyšíš, že je to nemožné nebo, že to nedáš. Ale to nevadí, protože ty víš, že jsi svému snu blíž, než kdy předtím a dokončíš vše, co je třeba. Vždyť právě tuto cestu sis zvolil. Tuto konkrétní a ne jinou.
Chceš lásku? Žij láskou. Jdi bouří a obdivuj její sílu. Jdi pouští a poděkuj za teplo. Jdi močálem a těš se z nezlomnosti svého ducha.
V té největší bolesti se usměj. A s největším strachem si podej ruce.
Drží tvou mysl v kondici.
Ano. Přijde bolest. Hodně krát. Jako tvá největší učitelka.
Kouzelný to čas
Chceš svobodu?
Rozevři své dlaně a začni tvořit svůj sen.
Nezáleží na tom, čím začneš. Velké věci vznikají z maličkostí.
Z lampy na jídelním stole, kterou každý den rozsvítíš s pocitem, že se celá rodina sejde u večeře.
Tak jako čerstvě vymalovaný byt, který dodá nádech něčeho nového a podmanivě tvořivého.
Tak jako vánoční stromek, pod kterým se postupně hromadí dárečky pro všechny, které máš rád/a.
Tak jako malovaný obraz z dovolené, který ti bude navždy připomínat jedinečný okamžik s milovaným člověkem.
A teď si představ všechny tyto věci na jednom místě, jak tě každý den obklopují.
A za pár dní ucítíš ten rozdíl. Štěstí přijde do tvého domova a přinese sebou další nápady.
Vidíš?
Nepotřebuješ k tomu nikoho.
Naopak svým vnitřním prožitkem přitáhneš všechno k sobě.
Ten kdo hraje nezpívá
Chceme-li žít bez tíhy, musíme vymazat většinu názorů a očekávání, které nás oddělují od reality. A hledat takové možnosti, které nás na novou situaci lépe připraví.
A nejen to. Jakmile se naučíme pracovat s bolestí, přestane být pro nás hrozbou, ale něčím nepostradatelným.
Bolest je subjektivní pocit. Dáme-li jí prostor, zcela nás pohltí.
Nasloucháme-li jejímu poselství, pochopíme moudrost, kterou sebou nese.
Bojovat proti ní je bláznovství. Tak jako u každé podobné války, přináší ztrátu a zklamání.
Přijmeme-li bolest v její celistvosti, pochopíme, proč tu s námi vlastně je.
Je součástí světa. Rovnováhy sil. Připomínka, že nic není jisté, a může se kdykoliv změnit.
Každý z nás si neustále volí, jak moc bolestivý nebo pohodový život bude mít. Nezávisí to na počtu kladných nebo záporných situací, ale na pocitu který vnímáme, když se obě tyto verze stanou naší realitou.
V dobrých časech odpočíváme, a získáváme. V těch špatných dáváme, a pracujeme. Nejdříve něčeho nabydeme, abychom o to později přišli, a mohli se posunout zase o kousek dál.
Co si uvaříš, to si také sníš
Všechny události, které k nám přichází, jsou vnějším ukazatelem toho, co se odehrává v našem nitru. Jsou součtem všech myšlenek a pocitů. Jsou odrazem naší celistvosti. Slabin i předností. Bojů i harmonie, které se zrcadlí v realitě.
Jsme to jen my, kdo rozhoduje o tom, zda to co děláme a říkáme, bude v souladu s tím, v co věříme a cítíme. Zaleží jen na nás, zda budeme investovat do udržení masky klamného zdání, nebo do upřímnosti přinášející jasnost a přehlednost.
Jsme zodpovědní za každý čin a slovo, které vyjde z našich úst. I za to, co doopravdy cítíme, ale neříkáme.
Záleží na nás, zda pro sebe i ostatní uvaříme lahodný pokrm, nebo do něj přidáme kapku jedu...
Posel
Jak těžké je korigovat emoce a jednání, které jsou hluboce zakořeněné a spouští se zcela spontánně?
Jak těžké dokáže být udržet negativní emoce na uzdě. A místo konfrontace zůstat v rovnováze?
Ale také... Jak uzdravující může být, když si představíme, že vše co nám dělá starosti, má své řešení. A čeká se jen na nás, až se začneme ptát, poznávat a měnit to, co není v souladu s naší realitou?
Stačí se na chvíli zastavit, a pozorovat svět kolem. Život je sám o sobě jednoduchý a prostý.
Pokud si stále myslíš, že to nejde, protože...Najdi alespoň jeden důvod, proč to smysl má.
Když hradby padají
Ve svém vnitřním městě nechávám brány otevřené. Každý může zavítat do hostince, kde najde nocleh i dobré jídlo. Sedávám zde se svými přáteli, ale i nepřáteli.
Každý kdo přichází, se stává automaticky součástí mého života.
V tomto městě neexistuje nic, co by mi druzí mohli odcizit.
Jsem to já, kdo vydává rozkazy, co bude darováno a co ponecháno v královské pokladnici...
O produktivitě
Cítili bychom se produktivní, kdybychom si vytyčili tři úkoly denně, a pak je splnili?
Cítili bychom se produktivní, kdybychom do těchto úkolů dali to nejlepší ze sebe?
Nespočívá síla produktivity v konzistenci a kontinuitě, než v úsilí zvládnout, co nejvíce a v co nejkratším čase?
Když si vytyčíme tři nejdůležitější úkoly, držíme se pevně nastaveného kurzu. Nic jen tak neodvede naší pozornost.
Produktivitu lze podpořit rozdělením velkých projektů/aktivit, do menších úseků a následného rozplánování jejich časového harmonogramu.
Posledním důležitým bodem produktivity je kvalitní odpočinek, který podpoří nejen naše zdraví, ale zbaví tělo přebytečného stresu, či nadměrné fyzické zátěže. Proto by se měla minimálně jedna položka na našem TO DO listu týkat sebepéče.
Nadílka
Je důležité si uvědomit, že i z té nejkomplikovanější situace vede cesta ven. Nepodlehne-li emocím, a zamyslíme se, co je v našich silách udělat, odpověď přijde sama.
V prostředí, kde se setkáváme s negativním spektrem osob, je udržení rovnováhy těžší, ale ne nemožné. Hezky to vyjadřuje film Klec, kde hrála Jiřina Bohdalová starou ženu, kterou si vytipoval Kryštof Hádek, coby domnělý vzdálený příbuzný. Přitom mu šlo od začátku o peníze, aby splatil své dluhy. Stará žena však jeho masku prokoukla, a když se následující události začaly komplikovat, zachovala chladnou hlavu, a díky tomu učinila sérii promyšlených kroků, aby mu v jeho dalším konání zabránila.
Pokud si chceme v negativním prostředí zachovat balanc, je třeba si klást otázky takovým způsobem, abychom došli k vlastnímu názoru na danou věc. A nepřejímali automaticky a bezmyšlenkovitě mínění druhých. Pak učinili rozhodnutí, jak s takovou situací a lidmi naložit, a následně začali konat. To nás dostane z polohy ,,nemohu" do polohy ,,to zvládnu". V tento moment totiž přebíráme pomyslné kormidlo odpovědnosti do vlastních rukou.
Nečinnost naopak vytváří hlad po hezkém a prázdnotu, že tomu tak není. A k tomu pocit, že to nemůžeme danou situaci nemůžeme ovlivnit.
Když začneme konat, vše ostatní se dá do pohybu s námi.
Tím, že si aktivně plníme sny, generujeme zároveň pocit štěstí. Dáváme našemu životu a počínání smysl. Vkládáme do jeho realizace to nejlepší ze sebe. Z našeho nitra vychází energie, která přitahuje další příležitosti a stejně smýšlející blázínky jako jsme my :)
Negativní emoce mají tu moc nás izolovat v kleci, ze které není úniku.
Pokud svou mysl a tělo krmíme negativními myšlenkami a emocemi; po několika dnech se toto chování stává automatickým a je těžké ho změnit.
Negativita se krmí opět negativitou. To je důvod, proč si následně přitahujeme do života další trable.
Mluvím o tom, protože nás při dosahování cílů mohou limitovat vlastní myšlenky a pocity. Proto je důležité si pravidelně dělat jejich revizi. Zjistit, jaké z nich fungují, a které půjdou z kola ven.
Když pohádka končí
Minulost. Vlastní stíny. Šeď všedních dnů. Dostáváte se do spirály, ze které není úniku. Co s tím? Jak získat opět pevnou půdu pod nohama?
Ponořit se až na samé dno, projít se po něm. Rozhlédnout se kolem. Co vidíte? Co cítíte? Je toto dno tak bolestivé a strašidelné, jak jste si na hladině představovali?
Už jen samotný ponor vyžaduje jistou dávku odvahy, protože nemáte tušení, co se tam dole bude dít, koho potkáte. Ve vaší mysli naskakuje tisíce otazníků, které čekají na zodpovězení.
A co když Vám povím, že na samém dně leží perla, čekající na to, až k ní doplujete a spatříte její krásu?
Mysl ve spolupráci s fantazií vytváří scénáře, které se v 99 procentech nikdy nestanou, ale my jim nejen bezmezně věříme, ale také se podle nich rozhodujeme. Naše snaha zůstat na hladině čeří vody.
Čím více myslíme, tím delší seznam strachů ve své mysli oživujeme a dáváme jim moc nad vlastním životem. Udržet se za každou cenu nad hladinou vyžaduje hodně sil. Naopak, ponořit se a nechat se unášet proudem otevírá dveře do zcela nové reality.
Jsem stejná jako ostatní.
Potřebuji objetí a hřejivou náruč, když procházím temným lesem.
P.S. Tvá bolest...
Zkusili jste někdy vést rozhovor s bolestí, a zjistit, co ji vlastně trápí? Klást ji otázky, jako by to byl nejlepší kamarád v nouzi?
Pokud ne, zkuste to. Bolest také potřebuje být viděna a slyšena. Bez předsudků a zahnání do kouta...
Zkusili jste někdy v té nejtěžší chvíli zavřít oči, a poděkovat za to, že se Vám děje? Pokud ne, zkuste příště ovládnout první návaly pocitů. A k tomu pravidelně dýchat. Změníte tok emocí. I když možná na malý okamžik, sejmete ze sebe to, co Vás nejvíce tíží...
Zní to paradoxně, ale tento postoj může změnit vše od základů.
Když pocítíte lásku k tomu, co vás nejvíce trápí, obklopí vás radost i různá požehnání.
Osvobodíte se od všech pout a přesvědčení, které vás s tímto trápením svazovala.
Zamilovat se do něčeho tak silného a hlubokého vás nenechá chladnými.
Obejmout láskou svého úhlavního nepřítele, se kterým měsíce, a možná i roky bojujete, je jako kostka ledu v dlaních...
Když se zamilujete do toho, co vás nejvíce bolí...ve skutečnosti malujete křídla svého vlastního osvobození...
V momentě, kdy přestaneme bojovat s tím, co nemůžeme ovlivnit. A zaměříme se na to, co ovlivnit můžeme, snížíme stresovou hladinu.
Tím, že zůstáváme tam, kde nám není dobře, přispíváme do společné kasičky bolesti. Jsme spoluzodpovědní za to, co se děje, i když nemusíme být hlavními strůjci.
V momentě, kdy zpevníme své vnitřní hranice a řekneme NE, jsme připraveni hledat nové možnosti, jak z celé nepříjemné situace ven.
Každý krok posiluje. A nejen to. Dává věci do pohybu.
Přijetím reality říkáme sami sobě: ,,Jsem připravený/á udělat něco pro to, aby mi bylo lépe."
Boj odvádí od celku, solidarity a reciprocity.
Boj způsobuje nepochopení a izolaci.
Boj vytváří chaos a rozdílnost.
Boj vytváří iluzi spravedlnosti a moci.
Boj přináší pocit hořkosti.
Přijetím, že i já podléhám svým slabostem a činím druhým bolest mě osvobozuje. Jsem jako všichni ostatní 🍀
Můžeme mít vše, co jsme si kdy přáli, ale stejně to nemusí být dost. Stále se honíme za pozlátkem, které se blyští v dáli. Ale pozor, s největší pravděpodobností se jedná o dávný pocit, který nás drží v zajetí vlastní iluze.
To, jak přistupujeme k životu a lidem kolem, určuje jaké emoční jádro si budujeme. Můžeme být chudí, a přesto se cítit bohatí, a naopak. Za vším tím stojí naše myšlenky, které dávají realitě nálepky.
Ukazují našemu srdci, jak se cítit.
Ukazují našim očím, co vidět.
Přikazují naším uším slyšet to, co chceme.
V momentě, kdy uvěříme vlastním myšlenkám, vysíláme vibrace na této vlně. Jaké mínění si o druhých uděláme, tak budeme i následně jednat. Uvidíme-li v tom druhém někoho nezodpovědného, či nedůvěryhodného, začneme k němu i tak přistupovat. I když se objektivně jedná o zcela neutrální situaci.
To, jakou stranu mince zvolíme, bude naplňovat pomyslný kalich.
Chcete zjistit, jak jste na tom se svým emočním jádrem? Vezměte si tužku a papír, rozdělte stránku na dvě poloviny, a poctivě po celý den zaznamenávejte každou myšlenku. Jedna čárka pro negativní myšlenku, druhá čárka pro pozitivní myšlenku. Jaký je výsledek?
Když to, co nestojí na pevných základech praskne, přichází velké nic.
To čemu jsme věřili, padá do propasti zapomnění, i s celým nákladem, který jsme za ty dlouhé měsíce a klidně i roky nashromáždili. Všechny ty hodiny usilovné práce a vypětí jsou pryč.
To na čem nám nejvíce záleželo, se v jedné vteřině rozpadá na tisíc kousků, a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat.
A přitom je to jedna z nejdůležitějších lekcí života: nechat věci plynout, nehodnotit; nelpět ani na věcech, ani na lidech, ani na hodnotách.
Dáváme-li všemu, co přichází emocionální nálepku, odvádíme pozornost od toho podstatného.
Pohybujeme-li se na pomyslných miskách vah mezi tím, co je dobré a co špatné, pouštíme do našeho života dilema a nerozhodnost.
Hledáme rozdíly. Stavíme bariéry. Ztrácíme se v záplavě informací.
A přitom tu s námi celou tu dobu žije přítomnost, která si přeje, abychom ji pozvali na šálek čaje. Chce si trochu poklábosit o životě, zahrát Člověče nezlob se, a večer se rozloučit s přáním na dobrou noc.
Bolest nás od ostatních odděluje, nebo sbližuje. Záleží za jaký konec provazu táhneme...
Bolest vzniká, když jsou naše hranice narušovány a překračovány. A my si s tím neumíme poradit.
Hodně krát je bolest vyvrcholením dlouhodobého tlaku a pocitu bezmoci. Tak i vlastním přesvědčením, které se nemusí zakládat na realitě, ale pouze na naší dedukci.
Je na místě si připomenout, že za problémy mohou stát zcela logické důvody, které jsou důsledkem ,,něčeho". Tím, že je odsoudíme a odmítneme pochopit, sami sebe stavíme do role příjemce bolesti, ale i samotného tvůrce, který ji svým dalším chováním šíří dál.
Přestaneme-li hodnotit a posuzovat realitu, zůstaneme otevření možnostem. Možnosti nám dají pocit svobody. Tím si zachováme klidnou a jasnou mysl, a díky tomu budeme moci dělat správná rozhodnutí s ohledem na sebe i ostatní.
Když zůstaneme otevření, klíčové informace si nás vždy najdou. A jakmile poskládáme celou mozaiku, s největší pravděpodobností zjistíme, že to, co jsme si mysleli, se diametrálně liší od toho, co se doopravdy děje.
Každý myšlenkový soud vytváří nerovnováhu. Aniž bychom si ověřili skutečný motiv, situaci onálepkujeme buď pozitivně nebo negativně, a podle toho začneme jednat.
Vytváříme si domněnky bez toho, aniž bychom lépe pochopili všechny okolnosti. A tím způsobujeme ve věcech velký nepořádek.
Když přicházejí soudy, můžeme se nadechnout, vydechnout a říct si: nic není tak, jak se zdá. A okamžitě odejít od konstruování různých hypotetických příběhů a dedukcí.
Tím zůstaneme otevření a bdělí, a neuniknou nám podstatné a důležité informace. Budeme je vnímat, protože zůstaneme nezaujatí.
A tím se dostáváme k mistrovství, ve kterém přestáváme lpět na okolním světě. A začínáme myslet, cítit a konat, jako pravý leader.
Přestaneme-li být otroky vlastního očekávání: tzn. když se budeme snažit okolní svět vtlačit do své představy; pocítíme jednoduchost a lehkost bytí: vystoupíme z pozice věčných bojů, zda děláme dobře; do pozice vše je v naprostém pořádku, a to co se mi děje, má své opodstatnění: tzn. právě tuto zkušenost potřebuji ke svému vývoji.
Mít cíle a jít si za nimi je v pořádku; napasovat však realitu do našeho dokonalého snu, vyvolává v okolí tlak a tenzi. A my tím ztrácíme nejen kontakt s vnějším světem, ale i příležitosti, které nás posunou dál.
A přitom si stačí počkat, a začít jednat až ve chvílích, kdy jsme k tomu okolnostmi vyzýváni. Mezičas je tu od toho, abychom si odpočinuli, načerpali síly a užili si trochu zábavy.
Očekávání a lpění nás vyčerpává, protože investujeme tuny energie do kontroly. Naopak. Když budeme respektovat cykličnost (doba akce x doba klidu), vytěžíme z každé její fáze maximum. Přirozeně vyprázdníme a následně naplníme své poháry energie.
Život bez lpění a očekávání vytváří psychickou rovnováhu. Nezanášíme své tělo i mysl zbytečným odpadem, ale učíme se vnímat realitu se vším všudy, i s její syrovou a na první pohled nespravedlivou tváří.
Zůstat silnými za každé situace; rozhodovat se podle toho, co je správné, a nikoliv podle toho, co se od nás očekává; a zároveň přistupovat k druhým s otevřeným a laskavým srdcem; to vyžaduje roky tréninku a sebedisciplíny, která nás učí, jak pracovat s emocemi, aby se pro nás i ostatní nestaly hrozbou. Je to mistrovství, které stojí hodně úsilí a obětí.
Když jsme zakotvení sami v sobě, tzn. že známe hrací pole, na kterém se můžeme bezpečně pohybovat, s pevně nastavenými hranicemi; a svou činností a rozhodnutími nikomu vědomě neubližujeme a nechceme o něco připravit; vytváříme bezpečné prostředí, kde můžeme společně růst ❤ S vědomím, že když si ublížíme, tak se i navzájem vyléčíme...
Žít vědomě znamená, přemýšlet nad všemi důsledky, dříve něž učiníme rozhodnutí. Určitě znáte pohádku O třech prasátkách, ta je toho krásným příkladem. Čím správnější rozhodnutí uděláme s ohledem na všechny zúčastněné, tím pevnější vztahy vybudujeme.
Když se budeme změnám vyhýbat, vytvoříme kolem sebe bolestivá místa, a znemožníme tím komukoliv, aby se k nám přiblížil, a pomohl nám uzdravit se.
Být pevní jako skála neznamená to samé, jako být tvrdí, nesmlouvaví a jít přes mrtvoly, jen abychom se vyhnuli zranění. Můžeme nosit brnění v domnění, že nás ochrání přes smrtí, ale i tady stačí jeden špatný pohyb a protivník si najde cestu, jak nás poranit.
Bolesti se nevyhneme, ale můžeme s ní pracovat, a přetvořit ji v něco nového. Odhodit brnění, bojovat tělo na tělo, i s vědomím, že přijdeme o život, který jsme znali...V lehkosti a jednoduchosti 🌺
Jednoduchost o které mluvím, znamená zůstat neutrální v jakékoliv situaci.
Jednoduchost o které mluvím, daruje ostatním to nejlepší z nás, s dobrým úmyslem a požehnáním.
Jednoduchost o které mluvím, dělá z ostatních superhrdiny, kteří jsou pro nás nepostradatelní, protože moc dobře víme, že sami vše nezvládneme...
Každé nutkání po změně, je voláním po překročení vlastních limitů, která nás drží v něčem, co již splnilo svou funkci, ale my zde stále setrváváme.
Tlak, který s tímto stavem vzniká, je hnacím motorem pro budování a naplňování nové reality. Je to jako, když rodič vypustí dítě do světa. Prvotní náraz je tak silný, že otřese vším, co dítě znalo a na co bylo zvyklé. Učí ho žít bez stoprocentní ochrany rodičů, a jít si vlastní cestou životem.
Nyní si představme limity jako fotbalové hřiště. Drží nás uvnitř, kde hrajeme podle pravidel, které jsme si pro toto hrací pole vytvořili. A vše, co je venku, jsme onálepkovali ,,nevstupovat, nebezpečí pádu".
Co se stane, když se přiblížíme příliš blízko hranicím? Začneme pociťovat tlak, zapne se kontrolka výstrahy a nejběžnější reakcí bude, že se vrátíme zpět do bezpečí.
A teď si představme, že do našeho hracího pole postupně pozveme další spoluhráče. Hra začne být svižnější, více nepředvídatelná a míč, se kterým hrajeme, se stále častěji vykopne mimo hřiště. Co teď? Půjdeme pro něj, nebo zůstaneme na místě?
Vnitřní hranice dávají vzniknout něčemu životaschopnému. Tím, že se naučíme říkat ,,ne", dáváme šanci především sami sobě…
Zjistit, co vznikne z myšlenky, kterou v sobě nosíme, a kterou chráníme před vším, co by ji mohlo pohřbít.
Mít jasné hranice a být upřímní hned od začátku, šetří čas a spoustu nedorozumění. Jasná a transparentní komunikace vymezuje hrací pole a pravidla hry. V momentě, kdy řekneme: mám to takto, když se stane toto, zareaguji tímto způsobem. Tak se v budoucnu o tuto konverzaci můžeme opřít.
Jde o to, že přesuneme těžiště odpovědnosti z konce na začátek. Nečekáme až se něco stane (v dobré víře, že se tak nestane), ale již v prvopočátku počítáme s možností, že přijde komplikace a my máme plán, jak ji řešit (alespoň rámcově).
Dva autobusy jedoucí po odlišných trasách, ale směřující do stejné zastávky. Dva zcela odlišné příběhy, které dokáží zamíchat kartami.
Přesně tak jako ve filmu Srdcová sedma. Hlavní hrdinka dostane padáka, a vrací se domů. V prvním příběhu stihne doběhnout metro, a doma načapá svého přítele s milenkou. V druhém příběhu se jí dveře zavřou přímo před očima, při čekání na taxi ji přepadne zloděj, ona se poranění, a tak na nevěru svého přítele přichází na konci filmu.
Takže pokud vás někdy přepadne paralýza v rozhodování, no stres...Ať už nasednete do autobusu číslo 1 nebo 2, čeká vás nezapomenutelná jízda. Možná přijdete včas, a možná zůstanete trčet v koloně, ale cílová stanice zůstává stejná…
Každý náš krok v životě se počítá, tak jako tisíce rozhodnutí, která činíme na pomyslných křižovatkách. A právě tato rozhodnutí určují, zda půjdeme cestou bolesti nebo radosti.
Před několika lety jsem četla knihu 10-10-10, což je mimochodem užitečná technika pro ty, kteří nevědí, pro jakou možnost se rozhodnout. Spočívá ve vizualizaci budoucnosti v horizontu 10 minut - 10 měsíců - 10 let pro každou variantu.
Proč o tom mluvím? Protože některá rozhodnutí mohou poškodit nejen nás, ale i ostatní, a my pak budeme věnovat čas a energii hašení požáru místo toho, abychom se soustředili na to, co je nejdůležitější. A šetřili síly na opravdové zkoušky a překážky, které sebou nese život. Opět to zdůrazním: čím lepší příprava a promyšlené jednání na začátku, tím jasnější mysl v průběhu, která udrží náš směr a tempo.
Ať už se nám v životě stane cokoliv, nemusíme mít dostatek zkušeností, ani dostatek informací k tomu, abychom vše vyřešili. V mnoha případech k rozuzlení ani nedojde. A k tomu nás spousta závažných situací zasáhne zcela nepřipravené, ale to neznamená, že bezmocné.
Stačí, když se na chvíli zaposloucháme do svého nitra, vytyčíme si nějaký cíl/hodnotu, a tomu zůstaneme věrní navzdory všemu zmatku a nátlaku.
Také jsem si tím prošla, a vím, že není jednoduché se vyrovnat s tolika protichůdnými stavy, situacemi, názory. A najít ve všem nejen rovnováhu, ale i východisko.
Když však do celé rovnice vneseme něco svého, čemu budeme důvěřovat a rozvíjet to, získáme vnitřní sílu. Budeme se moci o něco opřít. O sebe. A i v té nejsvízelnější situaci, kdy nenajdeme vnější ochranu, můžeme na tomto podkladě stavět. Minimálně se přestaneme cítit pod psa, a nespadneme na úplné dno, protože budeme investovat do něčeho, co nás pozvedne, a zároveň posvítí na cestu.
A nejkrásnější na tom všem je, že tuto hodnotu nám nikdo nemůže ukrást. Maximálně ji zradíme sami, ale to je na jiný příběh...
Naše reakce ukazuje na vnitřní sebehodnotu a sebevědomí. To, kam jsme ochotni ostatní pustit, a co vše jsme ochotni snášet, je ukazatelem našich vnitřních hranic.
Na jednu stranu je to obdivuhodné, pokud neseme na svých bedrech osudy jiných, disponujeme velkou vnitřní silou, ale na straně druhé okrádáme sami sebe o vlastní zdroj energie, podpory a lásky.
Zatímco druhé vyživujeme, sami sebe vyprazdňujeme.
V momentě, kdy si uvědomíme svou roli, pozici a smysl, proč na světě vlastně jsme, dáme svému bytí směr a začneme investovat do svého rozvoje. Podělíme se s ostatními o štěstí z této cesty. A sami je budeme podporovat ve stejném úsilí, aby i oni ochutnali plody své vlastní práce ❤️
Slabá místa jsou tu od toho, aby se zpevnila.
Ano, můžeme k nim přistupovat stylem: nejsem tak perfektní a obviňovat se za svou nedokonalost. A takto strávit několik měsíců, či let.
Nebo se podívat pravdě do očí, přijmout svou nevědomost, otevřít se novým možnostem, a vyzkoušet, co se nabízí.
A pak už je to skládání cihličky vedle cihličky. Slabých míst postupně začne ubývat. Budou nahrazeny větším sebevědomím, protože každá zvládnutá lekce, od které neutečeme, nám dodá jistotu. Pokud si dáme čas a energii vyřešit to, co nás trápí, prohloubíme tím důvěru v naše síly.
A stejným způsobem můžeme pracovat s pocity. Pokud něco nefunguje, máme právo se hněvat. Pokud to tak cítíme, nikdo nám v tom nezabrání, protože v tuto chvíli je to naše realita. Ještě nemáme své emoce pod kontrolou. Učíme se to. A ruku na srdce, někomu se to nemusí podařit vůbec. Ale také se můžeme rozhodnout své reakce změnit. A dát si šanci opět volně dýchat...
Tolik ztroskotaných lodí kolem.
Nejistota, zda dorazíme do cíle vcelku.
A pak přijde ten okamžik, postavíme se ke kormidlu a plujeme. Přebíráme veškerou odpovědnost. Moc dobře totiž víme, že není cesty zpět. A musíme vynaložit všechno úsilí, um a zkušenosti, abychom utekli hrobníkovi z lopaty a překonali nepředvídatelné vody oceánu.
A přesně o tom jsou všechny zkoušky v životě. Vedou nás k dospělosti. Aktivitě. A pochopení. Dávají nám sebejistotu: zvládli jsme to...Dávají nám sílu: našli jsme řešení a dokázali se ochránit.
Žádáme-li při každém propadu ostatní o pomoc, nebo jim část svých starostí přenecháme, jsme jako malé děti, které běží za rodiči a hledají u nich ochranu. Dospělost žádá opak. Postavit se, a začít konat.
Se sebevědomím roste i jasnější komunikace.
Končí hodiny ticha, i nekonečného vysvětlování.
Oboje nikam nevede, a jen prodlužuje muka. Na problémy se musí od lesa... A tak na scénu nastupuje jednoduchost.
- Co mě trápí?
- Co s tím chci dělat?
- Co potřebuji od tebe?
Popis v jedné větě.
Akce v druhé větě.
Žádost o pomoc v třetí větě.
Časová investice: necelá minuta.
Prostor pro dohady: 0%.
Bez zbytečných emocí jdeme k jádru pudla.
Nespoutané emoce ničí svou intenzitou. Nevidíme přes ně to důležité. Jsme to jen my, a naše nezpracovaná minulost, která nás drží v začarovaném kruhu, a odmítá do našeho světa pustit cokoliv nového. Nekorigovaná logika zase vede k manipulaci, citovému chladu a bezohlednosti.
Nespoutané emoce si dělají, co chtějí. Ničí, milují, žárlí. Neznají hranice ani míru. Často se mění, podle toho, jak se mění situace. Přemíra logiky zase vede k nekonečnému seznamu myšlenek a zvažování, co je a není správné udělat.
Na straně druhé, emoce detekují hrozby a příležitosti (první pocit, který máme ze situace nebo lidí poskytuje jasný ukazatel), zatímco logika udává směr.
Emoce naplňují kalich života, zatímco logika určuje, co budeme do pomyslného poháru nalívat...
Vím, oba jsme udělali chyby, některé se daly opravit a jiné byly definitivní, ale stále jsme to my, i s naší minulostí.
Věrní srdcem.
Věrní závazkem.
Když se spojí tyto dva protipóly, vznikne hluboké a nezničitelné pouto.
Síla se spojí s láskou.
Povinnost s hravostí.
Svazek se svobodou.
Až teprve v této rovnováze sil rozkvétá vzájemná úcta a respekt.
Obrázek vytvořen v programu CHATGPT.
Sebevědomí je odrazovým můstkem a zároveň kotvou v rozbouřených vodách. Zahrnuje znalost našich emocí, přání i motivací na jedné straně, a efektivní využití v praxi na straně druhé.
Naše sebe-vědomí je zároveň stabilním bodem, o který se můžeme opřít, když nás něco nemile překvapí. Proto se vyplatí do něj investovat a pracovat na něm.
Je prevencí před manipulací, protože čím více se známe, chápeme souvislosti, a určujeme, do jakých projektů vstoupíme, a jaké naopak odmítneme, tím méně dramat a konfliktů k sobě přitahujeme, nebo dokonce sami zapříčiníme.
Náš život se stane plynulejší a přehlednější, protože už nebudeme mít potřebu žít emocemi a příběhy druhých, ale aktivně naplníme ten svůj, a tím i prázdnotu, která vzniká z hladu po lásce, porozumění a péči. Budeme to my, kdo zaseje, vypěstuje a sklidí...
Pokud jste došli až sem, nevzdávejte to, a dokončete cestu. Neuhýbejte, přijde-li silný protivník. Věřte si, objeví-li se pochyby. Jsou to jen iluze, které testují odhodlanost a věrnost svým zásadám.
Obrázek vygenerován v CHATGPT.
Výkon je součtem černých kuliček na pyramidě. Sestává ze spolupráce a rozmanitosti aktivit, které do sebe zapadají s přesností na milimetry. Soustředěnost předává štafetu odpočinku a rozptýlení. Celý den na schůzkách, zase klidnému večeru při svíčkách. Tak jako těžká fyzická práce vydatnému jídlu. Každá akce je dovažována svým protikladem. Když za každou aktivitu položíme její protějšek, vznikne pyramida, kde si všichni kryjí záda.
Proto výsledný výkon obsahuje i kuličky nudy, nicnedělání, posezení s přáteli, kvalitní spánek, a třeba i zahradničení. Je součtem našich emocí, myšlenek, aktivit a rozhodnutí. Všeho, co přijmeme, a co na oplátku vrátíme do vnějšího světa. Čím kvalitnější kuličky vkládáme, tím stabilnější pyramidu budujeme.
Výkon není o odškrtnutí položek na TO DO listě, ani soutěžení o to, kolik toho dnes odpracujeme. To bychom se více podobali robotům, kteří bezmyšlenkovitě dělají, co se jim řekne. Výkon je o vědomém naplňování kuliček. Mohlo by to vypadat asi takto: Aha. Dnes se cítím plný energie, udělám spoustu práce. Naplním proto svůj den emocí ,,TAH NA BRANKU" a pak už se jen vezu, a dokončuji vše, co mi dlouho leželo na stole. Aha. Dnes mi to tu leze na nervy, tak se půjdu na chvilku projít a prodýchat na čerstvý vzduch. Udělám si více krátkých přestávek, podívám se na něco veselého, připravím si teplý čaj, popovídám si s kolegou.
Každý den se probouzíme s jiným nábojem, který ukazuje, jakým směrem se vydat, a jaké aktivity začlenit, abychom vhodně doplnili naší pyramidu. Správná volba aktivit vede k větší efektivitě, podporuje náš emocionální náboj a násobí dosažené výsledky. Neznamená to, že se vyhneme realitě a tomu, co musíme udělat. Pouze tuto skutečnost namixujeme s ohledem na náš vnitřní stav, a s ohledem na aktuální dění.
Obrázek vytvořen v CHATGPT.
V posledních dnech mě toho hodně naučila.
O kom, že je to řeč? O ženské energii, která sídlí v každém z nás. O hluboké kráse a síle, která vychází ze srdce. Je plná ohně, proměnlivosti, svobody. A i přes veškerou rozdílnost, která na světě panuje, ona vše zase spojuje dohromady.
Ženský prvek nás učí překračovat hranice, dovoluje nám být autentickými, a zároveň se za to necítit provinile. Díky ní můžeme plakat, smát se, zažít něco bláznivého, a to klidně i v jeden den. Dává nám odvahu tvořit a malovat svět kolem nás.
Život s ní je o hřejivém pocitu: ano, tady jsem doma 💖
Obrázek vytvořen v programu ChatGPT.
Zaposlouchej se do svého srdce.
Do nádherného světa plného barev a příběhů.
Důvěřuj pocitům a myšlenkám, které na sebe upozorňují.
Zaposlouchej se do své lidskosti a laskavosti. Přináší světlo a klid. Dar obohatit nejen sebe, ale i ostatní.
Z hloubky srdce vyslov slova vděčnosti a nech je promlouvat vlastním jazykem 💖
Obrázek vytvořen v programu CHATGPT.
Některé projekty v životě mohou trvat desetiletí, než je dokončíme. U jiných se nám to nemusí povést nikdy, a jiné naopak zvládneme za pár minut.
Každý příběh má svůj čas a jedinečný obsah, podle kterého se odvíjí. Žádný tlak, ani vnitřní očekávání tento přirozený běh věcí nezmění. Naopak. Tyto stavy vědomí zaplní prostor tak, že do něj nebude moci proniknout něco nového. A tím se prodlouží doba, kdy pochopíme jednotlivé souvislosti a něco změníme. Čím delší období to je, tím více negativních emocí můžeme pociťovat. Nečinnost totiž vede ke stagnaci, i když je myšlena dobře, jako ochrana nebo prevence před něčím negativním. Ale na jejím druhém spektru vede k pocitu bezmocnosti. Neochotě přijmout odpovědnost a realitu se vším nepohodlným, neočekávaným a mimo náš názorový rámec.
Na těchto životních projektech je krásné, že dopředu nevíme, jak dlouho na nich budeme pracovat, co vše se budeme muset naučit, nebo čím vším nás provedou. Kolikrát si sáhneme na dno svých sil, než proběhneme cílovou rovinkou.
Budeme-li mít své sny a touhy před očima, postupně překonáme všechny zkoušky na této cestě, vytváříme si nezničitelné jádro. A každým krokem, byť i bahnem, se přiblížíme svému cíli...
Obrázek vytvořen v programu CHATGPT.
Jestli jsi někdy zapochyboval/a o své síle, odvaze, nebo schopnosti zapálit ze svého ohniště pochodně ostatním, vítej ve světě iluze. Trik je v tom, že když tomuto klamu uvěříš, uvězní tě v nehybnosti. O nic se nepokusíš, a možná také nic neztratíš, ale také neucítíš ten pocit, že někam patříš a máš svou nezastupitelnou roli.
Zapálit svůj vnitřní oheň, každý den se o něj starat, chránit ho před deštěm a silným větrem, tak aby neublížil ostatním, je sice obtížná lekce, ale pokud se ho naučíš nejen udržovat, ale i darovat, vytvoříš kolem sebe pevné a stabilní společenství. Ten oheň je tvůj život. Tak jak budeš přikládat, tak bude hořet.
Proto je tak důležité přebírat odpovědnost za vše, co se nám objeví v hledáčku, protože v ten moment se staneme spolutvůrci nadcházejících událostí. Nebudeme jen náhodnou postavičkou v příběhu, se kterou si kdokoliv může dělat cokoliv, ale svým jedinečným postojem, nábojem a nápady budeme aktivně vstupovat do prostředí kolem sebe a přetvářet ho.
Převzetím odpovědnosti se podepisujeme k tomu, že se pro sebe staneme prioritou. Začneme se rozhodovat na základě aktuálních přesvědčeních, i se všemi důsledky. Na druhou stranu, pokud nejprve promyslíme jednotlivé scénáře a nebudeme jednat impulzivně, stane se zodpovědnost jedním ze stabilních pilířů života, protože závazek, který dlouhodobě budujeme, vytváří nejen dobrý pocit, že se na sebe můžeme v jakékoliv situaci spolehnout, ale vzor a inspiraci pro ostatní.
A pak nemusíme druhým vyčítat nečinnost, laxnost, či nezájem. A zcela oprávněně. Jsme to my, kdo je odpovědný za směřování vlastního života. Jen my máme tu moc rozdělat oheň a podělit se o něj s ostatními...✨Je jen na nás, zda tohoto daru využijeme, a pochopíme připravené lekce...
Obrázek vytvořen v aplikaci CHATGPT.
Zodpovědnost je jednou z oblastí života, kterou se učíme naplňovat. Když ji uchopíme správně, stává se synonymem pro nerozbitný morální kodex, který nás bude navigovat i v těch nejkritičtějších situacích. Vyvede nás ze světa zmatku a nejasností, k jednoduchosti a přehlednosti. Zodpovědnost dá přirozeně stopku všem hrám. Již nebudeme investovat čas do někoho, kdo se jen snaží přikrmit na naší dobré vůli.
Když dáme všem povinnostem smysl, začneme si s nimi hrát a užívat si je, vytvoříme tím silné a bezpečné pole, které budeme přirozeně chránit. Tok myšlení se změní z dynamiky ,,dělám-musím" na ,,dělám-protože" (jsem zodpovědný/á za to, co jsem si vybral/a x co mi přistane na stole, a já mám za úkol přijmout ve všech aspektech a pracovat s tím).
Zodpovědnost je cestou k vlastní svobodě. Učí nás vyvažovat mezi vlastními potřebami a požadavky okolí. Nutí nás zaměřit pozornost od obviňování ostatních k vlastní nedokonalosti, se kterou je třeba něco začít dělat...
Obrázek vytvořen v programu CHATGPT.
Jak zjistíš, že to funguje, když stále stojíš na místě a přemýšlíš?
Nejlepší možností jak se to dozvědět, je vykročit a začít realizovat.
Není čeho se bát. Neúspěch je jen ukazatelem, že se máme vydat jiným směrem a zkusit to jiným způsobem.
Byla by proto škoda, kdybychom náš sen vzdali po první kolizi, protože jen s překážkami zpřesňujeme své počínání. Ladíme a posilujeme slabiny. Pozorujeme to, co funguje a má pozitivní zpětnou vazbu.
Neúspěch je pouze špatně zvolená technika, která je pro daný typ aktivity nedostačující. Nic víc, nic míň…
ÚSPĚCH JE KOMBINACÍ STOVEK POKUSŮ, které jednoho dne zapadnou, ve správný čas a na správném místě…
Obrázek vytvořen v programu CHATGPT.
Paralýza v rozhodování
Je jako když přijedeme na křižovatku, a nevíme kudy se dát, a tak stojíme, i když se rozsvítí zelená. Co se stane? Někdo začne zběsile troubit, jiný nás objede, další si to s námi půjde vyřídit osobně, a ten nejvíce trpělivý zavolá policii a odtahovku.
Když budeme stát na místě, ucpeme křižovatku. Vznikne chaos a napětí, které se bude nabalovat, dokud nás někdo neodklidí…Jak se v takové situaci budeme cítit? Co vše naše paralýza způsobí? Kdo nese odpovědnost? To vše jsou otázky, které z této situace vyplývají.
🦋Pokud si něčím podobným procházíte, zkuste si svou aktuální zkušenost představit jako v tomto komiksu. Dosaďte se na místo šoféra červeného auta. Vizualizujte si příběh: co by se odehrálo, kdybych se rozhodl odbočit na silnici č. 1? Jak by vypadala cesta po silnici č. 2? Jaké výsledky by přinesla silnice č. 3? 🦋
Co se naopak stane, když vyjedeme z křižovatky a za pár metrů se ocitneme ve slepé uličce? Pravděpodobně se vrátíme zpět, a změníme směr. A má to ještě jeden benefit. Příště budeme zkušenější, a na pomyslné křižovatce si zkontrolujeme značky před sebou, a tím včas zjistíme, že zvolenou trasou nemáme jezdit. Nebo si zapneme navigaci.
To, že něco právě teď nezvládáme podle očekávání a měřítek ostatních, znamená jen jedno, stále se nacházíme v učebním procesu. A ten vyžaduje čas, než se vypiluje k dokonalosti, a my získáme potřebné zkušenosti. Stát na místě vytváří jen strach a domněnky. Každá cesta, i když bolí, nás přibližuje cíli.
Obrázek vytvořen v CHATGPT.
Jak poznat, že slova hrají druhé housle?
Vypněte všechen ten šum. Svá očekávání, víru, i lásku. Jen naslouchejte a snažte se pochopit pravý význam těchto slov. Přestaňte se snažit ospravedlnit realitu, i když uvnitř cítíte, že něco není v pořádku. Někdy jsou slova zabalená do lákavého obalu...A mají za cíl odvést pozornost, získat čas a lapit vás do pavučiny chaosu.
Konzistentní člověk, bude vždy mluvit jasně. S drobnými detaily. A vždy přijde s něčím novým. Drobnou změnou, ke kterému dospěl.
Stagnující člověk bude naopak používat všeobecné fráze typu: přeji si spokojený život, být bohatý, záleží mi na tobě, ale v průběhu času to budou pouze opakující se věty.
Činy ukazují, jak moc svým slovům věříme. A co vše jsme ochotni pro ně udělat. S činy přichází aktivita, činorodá energie a posun. Zkuste si představit, jak by vypadal svět, kdyby malíř pouze snil o obraze, hrnčíř o dokonalé nádobě s úzkým hrdlem, spisovatel o úžasném dobrodružství, a ani jeden z nich by své nápady nezrealizoval?
S nesnázemi bychom měli pracovat, jako s kartotékou. Vložit je do dobře označených desek, pak do jedné z krabic, které tvoří náš život, a vytáhnout je tehdy, když budou potřeba.
Stručně řečeno: dát jim jasné pole působnosti, protože v opačném případě si koledujeme o průšvih.
To, co neregulujeme, s tím hrajeme vabank...
Obrázek vytvořen v programu CHATGPT.
Hravost je cestou ven z klece, kterou si každý den tvoříme, abychom přežili
Mám jednu zásadu. Čím složitější a vážnější situací procházím, tím více si dopřávám odpočinku a hravosti. Proč? Ta první uklidňuje nervový systém, a ta druhá se otevírá novým možnostem.
Ve hře se totiž naplno uvolníme, vypneme naše přetížené racio a dáme průchod své představivosti. Nebojíme se měnit pravidla hry, a tím ji pozvednout na novou a třeba zábavnější úroveň. Tady jsme SAMI SEBOU...
Obrázek vytvořen v programu CHATGPT
Začít psát Eliso bylo jako vejít s uzavřené místnosti ven na čerstvý vzduch. Život začal dávat smysl, přinášel nové výzvy a podněty k učení. Nejvíce jsem to pocítila, když jsem musela reorganizovat webové stránky, smazat všechny příspěvky a znovu je nahrát. Zjistila jsem, že pouze třetina z nich je použitelná, a teprve za polovinou začalo mé psaní dávat smysl, tak že nebylo třeba velkých intervencí.
Po počátečním experimentování jsem se našla v určitém stylu psaní. A i dnes...Mojí nejlepší kamarádkou je Canva, třeba včera jsem v ní dávala dohromady vizitky. Čeká mě příprava podkladů pro tisk knihy, její překlad do angličtiny. Nebo výroba samolepek a obalů na knihy.
Všechny tyto aktivity mají společného jmenovatele: baví mě to, užívám si každý krok, nemám konkrétní očekávání, pouze plán a cíle. Pro člověka, který nad vším hodně přemýšlel, a byl opatrný, je tato cesta za odměnu.
Dnes slaví Eliso první rok. A já jsem neskutečně šťastná za tolik barev, příspěvků a zážitků, které se s ním pojí. Najednou minulost, přítomnost i budoucnost ožívají v jeden moment.
Proto je mým sloganem: Together for life ❤️Být ve spojení s druhými, podporovat se navzájem a společně růst🌷
Dnešní příspěvek je o zamyšlení nad naší přirozeností. O tom, zda více inklinujeme ke klidu a jistotám, nebo ke změnám a svobodě.
Jsem stoprocentním pstruhem. Mojí přirozeností je objevovat, nechat se unášet proudem a pohybovat se v čistých vodách s dostatkem kyslíku. Co se však stane, když omylem přeskočím ke kaprům do rybníčka, a nemohu najít cestu zpět? Začnu se dusit. Ten rybníček je pro mě malý, i když kapříkům se tu žije vcelku dobře. Vypadá to, že si spokojeně plavou a nic neřeší. A to na nich obdivuji. Tu lehkost bytí. Ale já potřebuji pohyb. Nové proudy. I radost z toho, jen tak vyskočit vysoko nad hladinu. Moje přirozenost mi totiž velí nepolevit a prožít život až do dna...
Jak mě jedna malá skulinka naučila vážit si ženské práce.
Dlouho jsem se snažila vše držet pohromadě. Jela jsem ze všech sil. Šla daleko za své hranice. A pak to přišlo. Pracovní okénko, kdy jsem každý den zaklapla notebook, udělala to nejdůležitější a odpočívala. Nádobí se kupilo. Podlaha ztrácela svůj lesk. A já uprostřed tohoto chaosu dojídala tu nejlepší rajskou, jakou jsem kdy připravila.
A pak jsem z gauče pozorovala hromadu neumytého nádobí. A tam to přišlo. Respekt a úcta všem, kteří se starají o rodinu a myslí na tisíce maličkostí. Plnou ledničku. Teplé jídlo. Naplánovaný výlet. Čistou koupelnu. Převlečenou postel. Vynesené odpadky. A ještě větší respekt, pokud tohle všechno leží na jednom člověku, který svádí každodenní bitvy, aby vše udržel v chodu, protože tyhle drobnosti dávají ostatním členům rodiny čas věnovat se svým zálibám a odpočinku.
A jak jsem tak pozorovala tu kupu nádobí, projela mým tělem vděčnost. Za každý den, co jsem to nevzdala. Za každý den, kdy jsem tvořila domov, bez jediného slova uznání. Usmála jsem se a mé srdce se zalilo štěstím. Úžasná práce! Řekla jsem si.
Obrázek vytvořen v CHATGPT.
Jak mě jedna malá skulinka naučila vážit si mužské práce.
Je to dar, když muž vysloví, postarám se o vás, a pak svůj slib také dodrží. Všechny ty schůzky, akce, služební cesty, přesčasy, brigády. To je pot, který ze sebe vydává, aby zajistil své rodině hezký život. Jsou to všechny ty chvíle, kdy drží, i když i jemu život nakládá, protože teď na něm závisí další lidé. A taková zodpovědnost občas děsí a vyvolává pocit tísně, zvláště když se nedostává slov uznání.
Proto děkuji zkušenosti být na vše sama, ukázala mi dar peněz a stability. O to více, když se člověk může o tyto náklady podělit, a tento tlak rozdělit mezi dva...
Obrázek vytvořen v CHATGPT.
Dát si volno, protože můžeš. Na okamžik se zastavit, protože právě teď je ta nejlepší chvíle. Seznam povinností nebude nikdy kratší. A to je důležité si uvědomit. Zato náš život stříhá metr...
Nadechni se. Zhluboka. A jen buď. Beze slov. Bez očekávání. Vnímej všechny ty emoce, co ti kolují tělem. Dopřej si to nejlepší, protože právě teď na tobě záleží ❤️I kdyby to měla být pouze jedna jediná vteřina z celého tvého dne 🌷
Nejen o řízení
Tento příspěvek je věnovaný všem, kteří začínají a učí se novým dovednostem. Je připomínkou toho být k sobě laskaví v tu nejdůležitější část celého procesu. Je připomínkou toho učit se vyplňovat mezery tam, kde si nejsme jistí.
Rarášek: To nedáš! Zase někomu poškrábeš auto...
Duše: Věř mi, než jsem začala řídit, vytipovala jsem si ty nejlepší místa na parkování, abych měla dostatek času a prostoru se nestresovat.
Rarášek: Ale znáš se...
Duše: No právě, proto trénuji, abych získala zkušenosti.
Rarášek: Zase ti to chcíplo.
Duše: To se stává. Otočím klíčkem a hned zase frčíme :)
Rarášek: Vidíš, zase jsi přehlédla chodce u přechodu.
Duše: Dobře, příště zpomalím a už zdálky budu ostřížím zrakem kontrolovat dění kolem.
Rarášek: Zdržuješ ostatní!
Duše: Stojí za to jet bezpečně a zbytečně nepanikařit. Raději si to dvakrát rozmyslet, než způsobit nehodu.
Rarášek: Jedeš jako z hnojem...
Duše: Ano, vždyť se učím rozeznávat terén. Vidíš? Třeba tady chybí středová čára, a já mám strach, že nepojedu dostatečně daleko od protijedoucího auta. A tamhle, tam je zase úzká silnice. A co teprve všechny ty zatáčky? Buď trochu ohleduplný. Všechno se postupně naučím...
I ty to dáš, vlastním tempem🌷S důvěrou ve vlastní síly🍀
🦋
Obula jsem si boty své maminky, a kousek se v nich prošla. Měla to opravdu těžké. Skoro celý svůj život se starala o všechny kolem. Od rána do večera se nezastavila. A já jsem si jako malá holčička vybrala, že toto bude můj oříšek, který si rozbalím a zkusím vyřešit. Byla jsem jako tažné zvíře, které navenek působí silně, ale uvnitř praská ve švech. Vkládala jsem znovu a znovu sto procent své péče a lásky, ale bez výsledků. Bez uznání. A to celých třicet let. I když jsem se snažila všechny kolem sebe pozvednout, podpořit, komunikovat: nic nepomáhalo, a tak jsem poprvé ochutnala, co znamená bezmoc. Té malé holčičce se nepodařilo pomoci své mamince, ať dělala, co ji síly stačily. A vinila se za to, že se jí to nedaří. A tím v sobě zabíjela ženu, na úkor tažného zvířete...
🦋🦋
Před pár dny se za mnou zavřely letištní dveře, a já odcházela koridorem se smutkem na srdci. Moc dobře jsem věděla, že něco končí, a něco nového začíná. Nechávala jsem za sebou celý svůj dosavadní život. S jediným cílem. Napnout plachty a vyplout do neznáma, tak jako Kryštof Columbus. Věřil, že tam v dálce stojí kontinent. Věděl, že možná zemřou, nebo vyhladoví. Přesto zvedl kotvy...
🦋🦋🦋
Nohy se bořily do písku, a moře je příjemně chladilo. Po tváři mi stékaly slzy. Po poslední hodině jógy se ve mně cosi hnulo. Dívala jsem se na obzor, a poslouchala nárazy vln na pobřeží. V ten moment se ozval tichý hlásek, který mi připomněl, jak skvělá vlastně jsem. Že i když jsem nedosáhla svého snu, tak jsem místo toho vytvořila krásný domov plný barev, legrace a hlavně svobody a pochopení. Vše, co jsem já jako ta malá holčička postrádala...
🦋🦋🦋🦋
Když se opět zavřely známé letištní dveře, ale teď ty vedoucí z Malagy, stála za nimi žena...Křehká i silná, klidná i vášnivá, rozvážná i impulzivní, pečující i opečovávaná zároveň ❤️
🌷
Tak jak postupujeme vztahem, otevíráme postupně dveře a objevujeme, co je za nimi, abychom se následně přesunuli do dalšího patra. Co se stane, když jeden z páru neotočí pomyslným klíčkem a uvězní oba v nehybném světě? Pokud neexistuje něco, co by nám dlouhodobě dělalo radost nebo dávalo smysl, přichází tichá smrt. Vnitřní identity, která se zmenšuje, aby udržela pohromadě něco, co se začíná drolit. V domnění, že tím zvrátí nevyhnutelné.
Představte si, že máte před sebou ještě devět pater, ale partner si nechá klíče u sebe, a řekne: ,,tady jsou moje hranice, dál už nechci.". A nemusí to být jen slovně. Může se citově odpojit nebo přestat na ,,horká" témata reagovat. Končí objevování nového a společný růst. Začíná klouzání po povrchu, které je možná bezpečné a dobře kontrolovatelné, ale přináší vyprahlost. Po energii, která nás díky růstu pohání vpřed.
🌷🌷
K zamyšlení nad tímto tématem mě dovedla očista od viny, že jsem v minulosti opustila tolik vztahů. Celé to odstartoval rozhovor, kde jsem z jednoho vyprávění o mém prvním klukovi pochopila, že se v některých věcech nezměnil ani po dvaceti letech. A kdybych s ním zůstala, nikdy bych nezjistila, co se skrývá za dalšími dveřmi...
Díky tomu jsem pochopila svou podstatu, že jsem pstruhem, který potřebuje pohyb k životu. A i když mám rutinní život ráda, proměnlivost a dobrodružství miluju víc ❤️ Proto mi nikdy nebude stačit 3. patro, když vím, že mám před sebou ještě 9 krásných životních výzev, a byla by velká škoda se o ně ochudit...
Tři žluté růže: aneb když naslouchám své duši
❤️Je krásné zase s někým sdílet svůj život, a zároveň poznávat kým doopravdy je.
❤️Je krásné respektovat nejen svá stanoviska, ale cestu a rozhodnutí toho druhého, i když nemusí být shodná s těmi mými. Zvláště, když jsme se rozhodli kráčet společně životem. S jediným cílem: vykomunikovat vše, co by zadrhávalo naše kolečka.
❤️Je krásné si vzájemně naslouchat a pomáhat tam, kde druhému dochází dech.
❤️Je krásné mít společné sny, které se stanou naší realitou.
❤️Je krásné být sami sebou a cítit se jako samostatné bytosti, které se nezávisle na sobě.
Tři zvadlé růže: aneb když se probudí vnitřní zachránce
🕯️Vzdal/a jsem se svých hranic a vlastního života pro dobro toho druhého. Ve jménu lásky.
🕯️Dávám druhému vše, co potřebuje. Zahrnuji ho péči a přebírám na sebe jeho těžkosti, ale zároveň očekávám, až mi svou lásku oplatí.
🕯️Vidím v něm někoho lepšího než je, a omlouvám jeho chyby, i když mě jeho chování ničí.
🕯️Každá jeho volba ovlivňuje to, jak se cítím. Každé jeho ne je dýkou do zad, každé jeho ano něčím opojným. Nic mezi.
🕯️Když mluví, tak o práci, koníčcích, přátelích, ale já tam jaksi chybím...
❤️
Vše, co se snažíme sobě i ostatním namluvit, i když to cítíme jinak, je ztrátou naší autenticity a lehkosti bytí. Neupřímnost ve výsledku není dobrá, ani špatná. Pouze vytváří specifický typ reality, na kterou se budeme později dívat do zrcadla, a sumarizovat vše, co způsobila...
❤️❤️
Na dalších řádcích jsem představila, jak by asi mohl vypadat monolog života, který pozoruje člověčí lopotu na zemi, a jak se následně baví na jeho účet.
❤️❤️❤️
Každý úsměv, za kterým se skrývala hromada bolesti. Všechna ta medová slůvka, která v sobě nesla zrnka zlosti. Každé ano, které křičelo: ,,Tohle nedělej!".
A život? Ten jenom bedlivě sledoval každý můj krok, a pak jedním tahem, v té nejméně vhodné chvíli odhalil, kým doopravdy jsem. Bez pardonu. Aaaa, tady si někdo nafukuje svoje ego? Tak ho pojďme trochu popíchnout 😁Ano, píšu si: ,,Madam, se snaží udržet masku, že je v každé situaci lepší než ostatní. Aha! Tady to bude velký oříšek! Ale já vím, jak na to. Pošlu dolů pár těžkostí, ona se zaměstná a trochu zchladí žáhu😁To by na začátek mohlo zabrat..."
Ale, ale. Co to tady máme? Tak ty se snažíš sama sobě namluvit, že tohle je to, co jsi chtěla, ale realita ti ukazuje zcela něco jiného? Pokračuj, těším se na další reality show! Vidím, že jsi ještě nepochopila, že některými zastávkami se jen projíždí. Tak pojďme po sto osmé...Snad už té bolesti budeš mít dost, a začneš s tím konečně něco dělat. Jinak asi zešílím! Sto devátou reprízu, tu už opravdu nedám...
Jo, tak ty ho nechceš urazit? A ještě se k tomu bojíš, že tě odmítne? Teď mě dobře poslouchej, bude-li to s tebou myslet upřímně, tvůj názor pro něj bude důležitý a tvé hranice samozřejmostí. A pokud ne, proseješ plevel od pšenice, a to hned na začátku. Tak co, zkusíš říct pravdu? Nebo si na svá bedra uvážeš další závaží?