Pasohlávky

🦎Na první regresní terapii jsem dostala otázku, jak sama sebe vidím. Tehdy jsem byla maminkou a manželkou, ale tam uvnitř sídlila stará a vrásčitá žena, bez životního elánu. Na čtvrté regresní terapii, o tři roky později se ta žena proměnila do něčeho zářivého. Teď už byla rozvedená a osamostatňovala se. Když se ohlížím nazpět, mým největším hříchem bylo, že jsem se až moc přizpůsobovala. Tam, kde jsem měla udělat krok kupředu, tam jsem pro klid ustoupila. A pak nedokázala svou nespokojenost a slabost ukočírovat. Tyhle emoce si našly cestu přes něco jiného, co otravovalo život nejen mě. A úplně zbytečně. Co mě nejvíce ničilo, byl ten stále se opakující cyklus, u kterého se ani lísteček nepohnul, a to celé roky. Moje vlastní vize o rodinném životě a jeho křečovité naplňování mě doslova ničily. Držela jsem ho při životě za každou cenu. A tím jsem nevědomky přebírala na svá bedra cizí náklad. 

🦎🦎Na konci první regresní terapie jsem se dostala k moři, lehla si na jeho hladinu a dívala se na nebe. S pocitem: tady jsem doma...Psal se rok 2018. Včerejším dnem se tento osmiletý cyklus uzavřel. Tím samým pohledem vzhůru, ale teď už doopravdy! Protože já ten domov za těch dlouhých osm let vytvořila, tak aby se z něj stal bezpečný přístav, nejen pro mě, ale pro všechny, kdo v něm žijí. 

🦎🦎🦎Z Pasohlávek odjíždím jako žena, která je připravená přijmout to, co ji dlouhou dobu náleží, ale nikdy neměla odvahu si za tím jít.