Na rozcestí

V posledních dnech na mě vyskakují na sociálních sítích příběhy žen vrstevnic, které zemřely na rakovinu. Byly to krásné a úspěšné ženy. Každé ráno si proto připomenu, že právě teď, v tuto chvíli jsem zdravá a mohu tvořit svůj život. A to je ta nejdůležitější část dne.
A to mě vede k tomu překonávat postupně své limity a nechuť. Čím více nechávám vše plynout, tím rychleji se vracím do běžného života. Po 14 dnech doma mám jasno v tom, kde chci bydlet, jak nastavit harmonogram dne, jak uspořádat náš společenský život, na jaký úvazek nastoupím do práce. Takže teď už jen stačí zjistit, jaký obor a pozice budou dávat mému dalšímu směřování smysl. A to je docela dobrý výsledek, když na začátku bylo jen samé nevím. A za dva týdny tu mám strukturu, na které se dá stavět. 

Když je mi nejhůře, vzpomenu si na rok 2025 a řeknu si, že když jsem zvládla těchto 12 náročných měsíců, budování nového života pro mě bude brnkačka. Vyhoření mi vrátilo kontrolu nad vlastním rozhodováním, už nejsem pouze obětí okolností. Dalo mi prostor se znovu nadechnout a žít podle vlastních hodnot, které vytvářejí nejen pevnou půdu pod nohama, ale i pocit bezpečí. Vždy, když si nevím rady, položím si otázku: jaký výsledek si na konci této cesty přeji? 

Vyhoření je pro mě ve skutečnosti lékem. Učí mě, že i já mohu být ta slabá a zranitelná, která potřebuje pomoc a péči. Že i já mám své hranice a nejsem superman, abych unesla všechny těžkosti světa.