Mezi dvěma břehy

Rozbitím identity přicházíme o známý svět. Najednou se učíme žít podle nových myšlenek a pravidel. Balancujeme mezi tím, co bylo a tím co bude. Proto je stav liminality, tak náročný. Stojíme uprostřed a vyrovnáváme zmatek, který tímto rozbitím nastal a dal do pohybu všechny naše nejniternější pochyby. 

Já nyní stojím před otázkou, co dál v pracovní sféře. Pokládám na stůl všechny myšlenky a pocity posledních měsíců, které mě vedly k jedinému a to osamostatnit se. Jít cestou větší kreativity a flexibility. Na stole už leží nějakou dobu otázka: Jsem dostatečně silná pracovat na něčem vlastním a dotáhnout to do konce? Vzápětí přichází jednoznačná odpověď. Těším se na každý den, kdy na tom budu pracovat. A to je pro mě to nejdůležitější. Vědomí, že svůj čas plním něčím kvalitním, co dává mému životu smysl. 

Velký podíl na tomto rozhodnutí měly rozhovory z posledních měsíců, kdy mě udivilo, pro kolik osob jsem inspirací. Donutilo mě to na chvíli přemýšlet o sobě z jiného úhlu. V té době jsem se totiž cítila, jako bych stála na bitevním poli, zmítaná několika protichůdnými emocemi. Snížila jsem proto volume paniky a strachu na minimum, a místo nich dosadila do rovnice silnější spojence. Nadhled. Pevnost. Konzistentnost. Tyto rozhovory mě motivovaly k jedinému. Nevzdat to. Otevřít se naplno této nové cestě a zjistit, co je pro mě přichystáno.