J. Wolker, Oči

📖Tato báseň mě doprovází už spousty let. Vždy se zčistajasna vynoří a její slova mi začnou znít v hlavě. V kontextu dnešního příspěvku, je oslavou vnitřního světa, který se v určitý moment propíše i do reality. 

📖📖Je to již několik týdnů, co jsem začala potkávat stále častěji maminky s dětmi. Těhotné ženy. Objímající se páry. Každý den nějakou osobu, co nesla velkou kytici. Novomanžele. Ty dokonce každý týden. Naposledy, když jsem šla volit. A předtím v Lednickém parku. Pak spousty mladých lidí, kteří se baví. Zpívají. Tančí. Když to porovnám s tou šedí a neutralitou, která tomu předcházela, mám z tohoto posunu obrovskou radost, protože vím, že se něco zásadního mění a jsem na správně cestě. 

📖📖📖Proto bych si tu chtěla zvěčnit vzpomínku na svou cestu k volbám. Od našeho domu do volební místnosti mi zabrala 10 minut. Během ní jsem potkala 4 muže. Se všemi jsme si vyměnili krásné a vřelé úsměvy. Žádné zastavení. Jen to chvilkové, z očí do očí. Pak jsem vstoupila do volební místnosti. Ve sportovním oblečení. Zmoklá. Nenalíčená. A přesto se mnou přišlo něco, co mě přesahovalo a zaplnilo celou místnost. Viděla jsem to. Na pohledu muže, který mě legitimoval 🤗Na pozdravu komise. Bylo to jako slyšet symfonii. A já si plně uvědomila, že už nechci shazovat to krásné, co tvořím a co ke mně přichází, ale právě naopak toho být součástí. A dojímat se nad tím, jak taková malá setkání dokážou rozzářit zbytek dne ❤️