Hvězdy září, jen když je temné nebe

🐾Z iluzorního světa mě vytrhla jedna věta, která fakt zabolela. Vůbec jsem ji nečekala. Byla takovou sladko-hořkou tečkou na-konec toho osudného večera. Vytrhla mě z představ, které neměly s realitou nic společného. Tahle otázka mě probudila. Do své hrdosti a hodnoty. V ten okamžik jsem se ptala sama sebe, s kým, že jsem to žila poslední dva roky? Komu, že jsem to dala celý svůj svět? Byl to pořádný budíček, ale potřebovala jsem ho.

🐾🐾Tato otázka se týkala volby. A já si slíbila, že už do svého domova nepustím nikoho, kdo by si tento život nevybral. Sám. Ještě předem, než se potkáme a poznáme. Upřímně, je to náročné. Ustát všechny ty chvíle samoty a izolace. Sledovat, jak mému životu něco hodnotného chybí. Sledovat, jak každý den opadává jeden lísteček mé krásy, bez toho aniž bych ho mohla s někým sdílet. Vlastně si mohu gratulovat. Po dvaceti letech, kdy jsem se snažila všechno vyřešit svou nezávislostí a extrémním pozitivismem, si nyní dovoluji opravdově cítit hloubku svého smutku. To, že mi někdo chybí. A to žádné zážitky ani peníze nemohou nahradit.

🐾🐾🐾Je to již několik měsíců, kdy jsem se rozhodla, nebýt na život sama. Přestala jsem podporovat nastavený systém. Když jsem se ocitla v nejzranitelnější chvíli, žádala o pomoc, ale zůstala jsem na řešení sama, zakázala jsem si přebírat plnou odpovědnost a snažit se vše zvládnou. Právě naopak. Pustila jsem se toho, co jsem křečovitě svírala v dlaních, jako bych vedle sebe toho parťáka už měla. Stále je náročné vydržet všechen ten tlak. Ukočírovat všechny své strachy. A důvěřovat, že to, co se děje přinese své plody...Ale já už svou lucerničku zapálila, a směřuji ke svému přání ❤️

https://www.youtube.com/watch?v=IU3LNLa5eYY&list=RDIU3LNLa5eYY&start_radio=1